THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bezpochyby jednou z událostí roku na death metalové scéně byl návrat americké legendy SUFFOCATION, které před nedávnem vyšla deska „Souls To Deny“. Byla to první nahrávka kapely po šesti letech. Zhodnotit kvality nové, pozměněné sestavy (s návratilcem Mikem Smithem za bicími), bylo dopřáno i našim fanouškům. O důvod víc k návštěvě koncertu těchto stylotvůrcu byl fakt, že pražská štace byla (po zrušení žilinského koncertu) pro SUFFOCATION jedinou zastávkou v bývalém východoevropském bloku. A tak nebylo divu, že v hledišti byla ke slyšení i polština anebo dokonce chorvatština. O to více zamrzí fakt, že domácí publikum se k příležitosti vidět jednu z nejlepších death metalových kapel v historii, postavilo velmi laxně. Jak jinak si lze vysvětlit návštěvu koncertu, která činila přibližně 300 hlav?
Čekání na hlavní hvězdy nám zpestřila pětice stylově spřízněných spolků, z nichž první slovo měli kolínští IMPERIAL FOETICIDE. Kapela, které se dostalo cti umístit své skladby na relapsácký sampler „Czech Assault“, začala přesně tak, jak ji známe - pěkně od podlahy. Brutální a našlapaná technická death metalová jízda nepostrádala ani dávku vlastní osobitosti. Vokalista SEPP patří k těm frontmanům, kteří svým projevem dokáží upoutat pozornost a nikterak mu nevadí ani to, že v hledišti zatím panuje velmi komorní atmosféra. Právě naopak, všechny ujišťuje, že "imperiálové" nebudou před SUFFOCATION dlouho zdržovat. Já dodávám, že se jedná o zbytečnou skromnost.
Jednotlivé skladby (většinou ze splitka s DESPISE) však mají slušný ohlas. Dojde i na ukázku z připravované desky, která má ambice zahýbat (nejen) domácím death metalovým děním. Zajímavostí je, že bubeník Radim používá elektronickou soupravu.
Dalšími borci z domácí death metalové špičky jsou olomoučtí GODLESS TRUTH, kteří se do Abatonu vrátili po dvou měsících(v dubnu vystoupili na No Mercy fest-u). I GODLESS TRUTH sázejí na technickou brutalitu, ne však v takové závratné rychlosti, jako v případě IMPERIAL FOETICIDE. Dva roky od vydání skvělého počinu „selfRealization“ uplynuly jako voda a kapela už nyní chystá nový materiál, který by měl potvrdit její umístění na čelních pozicích tuzemského death metalového žebříčku. Toto vystoupení bylo zároveň i posledním pro kytaristu Michala. Věřme, že se olomouckým podaří s jeho ztrátou co nejdříve vypořádat.
S nástupem amerického masakru DISGORGE (kolikže kapel má tento název?) se konečně probírá i hlediště. Je vidět, že tato cháska se do myslí českých posluchačů zapsala už dost výrazným způsobem. Kvalitou produkce bych je určitě neřadil výše, než jejich dva české předchůdce. Svou úroveň však kapela má a na poli death metalové řezničiny made in USA ostudu rozhodně nedělá. Publikum si dokonce poprvé zažádá o přídavek, ale zcela logicky na něj nedochází. Hvězdy toho večera nesly jiné jméno.
O Švédech INSISION jsem věděl jen to, že jim nějaká deska vyšla u slovenského labelu IMMORTAL SOULS productions. Hudebně mě moc neoslovili (z nabídky toho večera asi nejméně). Klasická řezničina. Zajímavé na INSISION mi přišlo jen to, že jsou jednou z mála skandinávských kapel oddávajícíh se americké brutalitě. Slovákům DEMENTOR jsem nikdy nepřišel na chuť, a to i přesto, že mám MORBID ANGEL moc rád. V každém případě už jim nikdo neodpáře fakt, že jsou jedním z prvních slovenských seskupení, kterým se podařilo získat kontrakt s renomovaným zahraničním vydavatelem (Osmose productions). DEMENTOR, s otříhaným frontmanem René Blahušiakem, zahráli průřez svou dosavadní tvorbou a po vyjádření svého vděku fanouškům uvolnili místo pro SUFFOCATION.
... A ti na sebe nenechali dlouho čekat. Smrtonosné floridské pětici se hned od počátku vystoupení dostává výdatných ovací. Naprosto po zásluze. Ponechme stranou diskuse o kvalitách comebackové nahrávky „Souls To Deny“, protože koncertní prezentace této bandy zůstává stále špičkovým zážitkem. A to i přes pozměněnou sestavu. Na klíčových postech však zůstaly osvědčené stálice.
Ať už to je vokalista Frank Mullen, jehož nezaměnitelný murmur provází tvorbu SUFFOCATION už od jejich prvopočátků. Nezdolným členem a kytarovou jistotou je dredatý Terrance Hobs, který by si mohl otevřít školu kytarových postupů v death metalu. Do škopků to jako za starých časů “buší“ Mike Smith, který kapelu opustil před vydáním desky „Pierced From Within“(1995).
Během bezmála hodinu a půl trvajícího vystoupení (včetně tří přídavků) stačili SUFFOCATION představit novou desku i výlety do časů dávných i nedávných a tak došlo i na starší nahrávky. Bodejť by také ne, když většina z přítomných má SUFFOCATION zafixované hlavně z dob fámozní placky „Effigy of The Forgotten“(1992), kterou já osobně (a určitě v tom nebudu sám) řadím k naprosté death metalové klasice.
Komunikaci s publikem zvládá Frank na výbornou a slovům jako „Fuck“ anebo „Shit“ musí rozumět i naprostý angličtinářský analfabet. Celkově na mě kapela působí velmi sympatickým dojmem a z pohody ji nevyvedou ani místy dost otravní fanoušci neustále poskakující po pódiu. Absolutorium si pořadatelé zaslouží za brilatní nazvučení, díky kterému jsme si mohli dokonale vychutnat exceletní kytarovou techniku, kterou nám SUFFOCATION ve svých skladbách servírují.
Vím, že to vyzní jako fráze, ale ti, kdo se z nějakého důvodu nakonec na tento koncert vykašlali, mají tentokráte opravdu čeho litovat. Co když to byla jedna z posledních (ne-li vůbec poslední) možností, jak tuto kapelu spatřit na vlastní oči?
Díky koncertu jsem i na „Souls To Deny“ získal poněkud jiný pohled a nejeden nedostatek jsem ochoten kapele odpustit. Po tomhle večeru věřím, že nás od těchto Amíků čeká ještě spousta kvalitní muziky. SUFFOCATION jsou zpátky a to je potřeba vzít na vědomí!
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.